Jdi na obsah Jdi na menu
 


Historie plemene

Výmarský ohař, jinak také známý pod přezdívkou "šedý duch", po staletí okouzloval duše a fantazie lovců, ale i umělců. Jeho původ je stále zastřený mnoha záhadami a spory.

V roce 1631 namaloval A. van Dyck prince Ruperta z Falcka se stříbrošedým psem s bílou skvrnou na hrudi a dlouhým ocasem. Pes odpovídá velikostí i typem dnešnímu výmarskému ohaři. H. Zimmermann "Lexikon der Hudefreunde" 1934, vidí ve výmarském ohaři nejstaršího německého ohaře. Podle K. Brandta měl na konci 18. století vévoda Karel August ze saského Výmaru zkřížit krátkosrstého německého ohaře s anglickým pointrem. Z tohoto spojení vyšel stříbrošedý pes, který se stal předkem výmarských ohařů. Nyní obraz van Dycka dokazuje, že stříbrošedá barva se vyskytovala již dříve, že tedy v žádném případě ke křížení nemuselo dojít jen proto, aby vznikla.

Karel August byl vysloveně temperamentním mužem. Jeho "démonická" povaha se projevovala mimo jiné také na lovu. S Goethem cestoval roku 1792 do Francie, kde se obeznámil s francouzskými metodami lovu. Prý dovezl po svém návratu do Výmaru šedé francouzské psy, kteří se pak stali známými pod názvem "psi Karla - Augusta". Příbuzenskou plemenitbou pak byl upevněn typ těchto psů. Podle jiné verze prý Karel August psy poznal u knížete Esterházyho a Auersperga při své cestě do lázní v Teplicích na Moravě, pod dojmy jejich mnohostranných výkonů jich nakoupil více a přivezl do Výmaru. Potomky těchto psů předával dále myslivcům, takže se psi postupně rozšířili ve Výmaru a Durynsku.

První výmarští ohaři se na výstavách ojevili okolo roku 1880. V Berlíně jich bylo v roce 1880 vystaveno 14. Tehdy mohly být rozlišeny tři různé kmeny:

  • 1. Sanderslebenský z chovu úředního rady Pitschkeho, Sandereleben

  • 2. Weisenfelský z chovu O. Bacha

  • 3. Durynští ohaři z výmarské oblasti

Weisenfelští psi byli o něco jemnější a elegantnější než starý typ, který byl prezentován durynskými psy. Sanderlebenští psi stáli mizi starým a moderním typem. Roku 1894 volal Hegewald po založení speciálního spolku, nejprve však neměl žádný úspěch. Teprve v roce 1879, kdy stanovila "delegovaná komise" znaky pro některá plemena německých psů, platil výmarský ohař ještě za modrou varietu německého krátkosrstého ohaře, a byl také jako takový zanesen do chovné knihy "Klubu Kurzhaar". Dne 20.6. 1897 se dospělo k tomu, že v Erfurtu byl na závěr jedné výstavy založen "Spolek pro chov výmarského ohaře". Zároveň však byly založeny konkurenční spolky a vedly se prudké spory o jedině správné barvy výmarského ohaře. Spor mohl pak být konečně odložen. Po první světové válce shromáždil major Herber ještě zbytky plemene a začal s budováním nového chovu.

Jako snad jediný lovecký pes se výmarský ohař podroboval za účelem nabytí způsobilosti k chovu zkoušky ostrosti na člověka. Chtěl být hned od počátku nejen psem loveckým, nýbrž také dobrým, nebojácným obranářem.

Vedle krátkosrstých ohařů byli snad vždy také hrubosrstí a dlouhosrstí šedí ohaři. Dlouhosrstá štěňata se opět objevovala ve verzích krátkosrstých rodičů. Protože se krátkosrstí ohaři chovali vůči dlouhosrstým vždy dominantně, mohl být dlouhosrstý faktor předáván po generace krátkosrstými psy dále, a když to pak náhoda chtěla, u dvou psů, kteří měli dlouhosrstý faktor ve svém dědičném znaku a byli spolu spářeni, se pak mohla objevit dlouhosrstá štěňata. Zpočátku neplatili tito dlouhosrstí psi za čisokrevné a spolek je odmítal zapsat do chovné knihy. Proto chovatelé zpravidla zabíjeli všechna dlouhosrstá štěňata.

Byl to Rakušan Ludwig von Mérey von Kapos Mére, mnohem známější pod svým pseudonymem Hegendorf, který dopomohl výmarskému ohaři k průlomu. Na jedné výstavě ve Vídni v roce 1934 viděl dlouhosrstého výmarského ohaře, který na něho udělal velký dojem. Druhým, který dlouhosrstým ohařům dopomohl k průlomu, byl myslivecký rada O. Stockmeyer, který choval výmarského ohaře již od roku 1913. Jeho služebním pánem byl princ Hans von Ratibor-Hohenlohe. Stockmeyer ho o kvalitách výmarského ohaře natolik přesvědčil, že každý zaměstnanec v lesním úřadě Grafenegg musel vlastnit výmarského ohaře. Hegendorfovi a Stockmeyerovi se podařilo přesvědčit předsedu "Stammvereins für Weimaraner" o kvalitě dlouhosrstých výmarských ohařů, takže roku 1935 byla tato varieta srsti mezinárodně FCI uznána.
V Rakousku pak jednotliví chovatelé tohoto dlouhosrstého výmarského ohaře začali chovat systematicky, v Německu bylo proti němu tak jako dříve mocně brojeno. Podíl dlouhosrstých výmarských ohařů stoupl zvolna až na 10% z celkového množství.